Spisovatelka, scenáristka, herečka, režisérka, producentka, cvičitelka zvířat a neúnavná bojovnice za ochranu přírody, to jsou jen jedny z mnoha tváří významné kanadské rodačky a filmové průkopnice Nell Shipmanové, dobovému publiku známé jako „královna psích spřežení“ či „dívka z Bohem vyvolené země“. Narodila se jako Helen Foster-Barhamová roku 1892 ve Victorii, hlavním městě kanadské provincie Britská Kolumbie. Zde také prožila podstatnou část svého dětství, než se (původem anglická) rodina přestěhovala do Seattleu ve státu Washington. Již v útlém věku si vypěstovala blízký vztah k venkovnímu světu a jeho zvířecím obyvatelům, jenž se později nezaměnitelně otiskne do její filmové tvorby. Uměleckou dráhu nastoupila ve třinácti letech, když jako divadelní herečka vystupovala ve vaudevillových představeních po celých Spojených státech. V osmnácti letech se provdala za tehdy devětatřicetiletého Ernesta Shipmana (1871-1931), divadelního producenta původem z Ottawy, s nímž následujícího roku přesídlila do Jižní Kalifornie a započala svou kariéru v ustavujícím se filmovém průmyslu.
Během pozoruhodně krátké doby si vydobyla jméno jako všestranně nadaná herečka a scenáristka. Účinkovala v řadě krátkých filmů z produkce studií Vitagraph, Selig a Universal a posledně jmenovanému s úspěchem odprodala původní scénář k šestidílné sérii Under the Crescent o dobrodružstvích americké herečky ve Starém Egyptě, který posléze vydala také v románovém přepracování. Roku 1914 se zapsala do filmové historie, když se její scénář Shepherd of the Couthern Cross stal vůbec prvním filmem natočeným v Austrálii. Opravdový průlom nicméně zaznamenala až s hlavní rolí v mimořádně úspěšném filmu God’s Country and the Woman (1916) na motivy stejnojmenného románu z pera Jamese Olivera Curwooda, oblíbeného autora dobrodružné literatury.
Roku 1918 přestála onemocnění španělskou chřipkou, načež společně s Ernestem a Curwoodem založila produkční společnost „Shipman-Curwood Productions“. Pod jejími křídly se urodil jediný, ale o to úspěšnější snímek: napínavé melodrama z mrazivého severu Back to God’s Country (1919), jehož scénář zadaptovala sama Shipmanová podle Curwoodova krátkého příběhu „Wapi the Walrus“. K nelibosti autora předlohy si ovšem příběh upravila k obrazu svému a před titulním zvířecím hrdinou (ve skutečnosti německou dogou) dala nápadně větší prostor hlavní ženské hrdince Dolores. V té pak ztělesnila vzor pro všechny své následující filmové heroiny – odvážné a nezávislé ženy se silným poutem k divoké přírodě, jimž napomáhají zvířecí hrdinové, a které zachraňují své mužské protějšky ze svízelných situací. Snímek, za jehož působivou exteriérovou kamerou stál budoucí dvorní kameraman Franka Capry Joseph B. Walker, byl prvním velkým mezinárodním úspěchem rodícího se kanadského filmu a nemalou měrou přispěl k rozkvětu oblíbeného žánru tzv. northwood films – tedy „filmů ze severských lesů“.
V průběhu natáčení u Malého otročího jezera v kanadské Albertě se zamilovala do herce a bývalého automobilového závodníka Berta Van Tuylea (1878-1951), s nímž roku 1920 – nedlouho po rozvodu s Ernestem Shipmanem – vytvořila vlastní nezávislou produkční společnost „Nell Shipman Productions Inc.“. V legendárním studiu Lionhead Lodge, jež se nacházelo na březích jezera Priest uprostřed opuštěných hvozdů státu Idaho, pak začala produkovat „outdoorové“ dobrodružné snímky, v nichž se to jen hemžilo (polo)divokou zvířenou z její vlastní soukromé menažerie (čítající bezmála na stovku roztodivných zvířat!). Tvůrčího vrcholu, ale i pomyslného dna se přitom dotkla snímkem The Grub-Stake (1923), téměř dvouhodinovým dramatem z dob zlaté horečky na Klondiku, které vrcholí nervydrásajícím soubojem na horském srázu. Nákladné produkci žel nebyla souzena širší distribuce a nevyhnutelně tak Shipmanové přivodila zdrcující finanční ztráty. Vzdor nastálým těžkostem však v následujících letech dokázala vytvořit ještě čtvero poetických dvoucívkových filmů, tzv. Little Dramas in the Big Places (Malých dramat z velkých míst), v dobovém kontextu zcela ojedinělých tím, že roli klasického padoucha v nich zastupuje sama Příroda, resp. nemilosrdné přírodní síly, s nimiž se hrdinové musejí potýkat: ať už je to mrazivý vítr ve filmu The Trail of the North Wind (1923) nebo divoká řeka ve snímku White Water (1924).
Jako mnoho jiných malých produkčních společností té doby, ani Nell Shipman Productions nebyla schopna konkurovat narůstajícímu vlivu hollywoodských „majors“, což mělo za následek její definitivní zánik roku 1925. Odhodlaná tvůrkyně pak musela s těžkým srdcem darovat všechna svá milovaná zvířata zoologické zahradě v San Diegu a v návalu žalu spálila všechny své kostýmy a existující rukopisy. Po krušných událostech roku 1925 cestovala nějaký čas po světě, dokud se nevrátila do Spojených států a naplno se neoddala literární tvorbě – psaní divadelních her, románů, povídek, filmových scénářů a dětských knížek. V polovině třicátých let sice podle jednoho z jejích kratších příběhů vznikl celovečerní snímek Wings in the Dark (1935) s Myrnou Loy a Cary Grantem v hlavních rolích a během Druhé světové války nahrávala doprovodné komentáře k válečným filmům, na úspěchy z němé éry již ale znovu nenavázala. Na sklonku života se usadila v Cabazonu, malém pouštním městečku poblíž kalifornského Palm Springs a poslední dny zasvětila psaní autobiografie The Silent Screen and My Talking Heart (Němé plátno a mé promlouvající srdce), poprvé vydané až sedmnáct let po autorčině smrti. Zemřela nedlouho po jejím dokončení ve věku sedmasedmdesáti let, přičemž za sebou zanechala nejen obdiv budící dílo, nýbrž také neméně talentované potomky: herečku Ninu Shipman a scenáristu Barryho Shipmana, úspěšného autora televizních westernů.
Ačkoli ve své tvorbě zpracovávala výlučně populární náměty a nikdy neměla výraznější umělecké ambice, přesto jako filmařka mílovými kroky předběhla svou dobu. Byla jedním z vůbec prvních filmových tvůrců, kteří své produkce natáčeli takřka výhradně pod širou oblohou, navíc v náročných klimatických podmínkách odlehlých koutů severské divočiny. Jako skutečná žena činu prováděla veškeré nebezpečné kaskadérské úkony na vlastní kůži a sama též trénovala zvířecí herce, a to zcela bez užitý tehdy jinak běžně rozšířených krutých donucujících prostředků, za něž zvířata často platila svým životem. Ve všech svých filmech opakovaně vyjadřovala sympatie se vším divokým a nespoutaným (a to v době, kdy podobné uvažování bylo jen výsadou nemnoha), ale i soucit se slabšími a utlačovanými, ať už se jednalo o tělesně postižené děti nebo příslušníky indiánských menšin. Není proto divu, že se v posledních letech (především ve své kanadské domovině) setkala se zvýšeným zájmem odborné i laické veřejnosti, což dokládají nejen četné studie a články, ale také již uběhlé festivalové přehlídky a vznik několika dokumentárních filmů.
Kompletní filmografie např. zde.
~
Na závěr přikládám pár užitečných odkazů pro všechny hlubší zájemce o Nellino dílo.
Dostupné knihy: The Silent Screen & My Talking Heart: An Autobiography (Nellina autobiografie); Letters From God’s Country: Nell Shipman Selected Correspondence And Writings, 1912-1970 (Nellina korespondence); The Girl from God’s Country: Nell Shipman and the Silent Cinema (monografie z pera akademičky Kay Armatage)
Dostupná DVD (kompletní dochované dílo): The Nell Shipman Collection Vol. 1: A Girl from God’s Country ; The Nell Shipman Collection Vol. 2: The Short Films ; Nell Shipman Collection, Vol. 3: From Lionhead Lodge (třetí disk rovněž obsahuje dokumentární film At Lionhead z roku 2007).
Čtyři z Nelliných snímků (v chronologickém pořadí Back to God’s Country, Something New, The Grub-Stake a White Water) jsou rovněž volně ke shlédnutí a stažení na stránkách Internet Archive. V současné době se o Nell natáčí dokumentární film Girl From God’s Country, jehož vznik stále ještě můžete podpořit na oficiálním webu.
~
ZAMILOVÁNI VEN 