„Lidstvo nepotřebuje jen to, co lesy vyprodukují, potřebuje i nepředvídatelnost živé přírody. Potřebuje sny, dobrodružství a překvapení. Naše touha po dokonalosti je nenaplnitelná. Potřebuje dobrodružný park, který odráží její nekonečnost. Konfederace irokézských kmenů si před každou debatou volila jednoho zástupce, aby promluvil jménem vlka, emblematické postavy jejich kultury. Kdo ale dnes mluví za stromy, motýly, žáby a vlky, slony a velryby, za malé i velké tvory? Kanadský biolog David Suzuki, expert na vše okolo lesů, napsal: ‚Abyste porozuměli stromům, musíte porozumět lesu.‘ A na závěr dodal, že potřebujeme novou celosvětovou deklaraci – ne deklaraci nezávislosti, ale deklaraci vzájemné závislosti mezi všemi živými tvory.“
Jacques Perrin, oficiální presskit k filmu Les Saisons (Příběh lesa)
Francouzská přírodopisná produkce se – na rozdíl od té britské či americké – může honosit poměrně dlouhou a plodnou tradicí ve tvorbě snímků, jejichž prostřednictvím se nám tento kriticky hrubě podceňovaný žánr ukazuje v poněkud odlišném světle, než jsme obyčejně zvyklí: totiž jako svébytná forma uměleckého (sebe)vyjádření.
Tato houževnatá, byť širšímu okruhu diváků po léta takřka dokonale utajená tradice (vzhledem k mnoha sdíleným charakteristikám a tvůrčím předpokladům bychom snad mohli dokonce hovořit o „škole“), má svůj počátek již v nestárnoucích „vědecko-poetických“ filmech svérázného dokumentaristy, biologa a nestora podmořské fotografie Jeana Painlevého (1902-1989) a přes Orsonem Wellesem s nadšením opěvovaný snímek Le territoire des autres (Území těch druhých, r. François Bel, Gérard Vienne a další, 1970) a před nedávnem znovuobjevenou a nově zrestaurovanou „zvířecí operu“ Svátek divočiny (La Fête sauvage, r. Frédéric Rossif, 1976), o kterých zde bude do budoucna zevrubně pojednáno zvlášť, prakticky bez přerušení pokračuje až do současnosti. Jednoho ze svých pomyslných vrcholů pak dochází v tvorbě autorského tandemu Claude Nuridsany a Marie Pérennou, podepsaného pod čtenářům jistě nikterak neznámými tituly Mikrokosmos (Microcosmos: Le peuple de l’herbe, 1996) a Příběh modré planety (Genesis, 2004), stejně tak ale v divácky – na poměry přírodopisných filmů – veleúspěšných etologicko-ekologických filmech dokumentaristy-samouka Luca Jacqueta (Putování tučňáků, Tajemství lesa) a sice v ojedinělých, ale o nic méně pozoruhodných projektech-úkazech, jakými jsou kupříkladu snímky L’arche et les déluges (Archa a potopa, r. François Bel, 1993), La planète blanche (Bílá planeta, r. Thierry Ragobert, Thierry Piantanida, 2006), Zamilovaná zvířata (Les Animaux amoureux, r. Laurent Charbonnier, 2007), Amazonia (r. Thierry Machado, 2013), Terre des Ours (Země medvědů, r. Guillaume Vincent, 2014) či z poslední doby Ouragan (Hurikán, r. Andy Byatt, Cyril Barbançon, Jacqueline Farmer, 2015).
Znatelný vliv tohoto svébytného tvůrčího proudu (resp. jeho estetických a hodnotových východisek) však možno vysledovat i daleko za hranice Francie, a to konkrétně k poetizujícím celovečerním filmům The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos (Šarlatové křídlo: Tajemství plameňáků, r. Matthew Aeberhard, Leander Ward, 2008) a Pollen (v zámoří jako Wings of Life, r. Louis Schwartzberg, 2011), které oba – pro leckoho snad poněkud překvapivě – vznikly pod záštitou nezávislé přírodopisné divize studia Disney (Disneynature), případně k Malickově velkolepé a v každém ohledu zcela svébytné „kosmické liturgii“ Voyage of Time: Life’s Journey (Cesta času: Pouť života, 2016), o které se čtenář, má-li hlubší zájem, může více dočíst zde.
Pokud bychom však pro tuto bytostně „artovou“ odnož přírodopisného filmu hledali mezi jejími soudobými pokračovateli a pokračovatelkami skutečně emblematické tváře – tvůrce, kteří na její osudy, současné směřování a podobu měli (a doposud mají) zdaleka největší vliv, a jejichž jména se v souvislosti s touto tvorbou vynořují dost možná nejčastěji, pak by jimi bezpochyby byli Jacques Perrin a Jacques Cluzaud, spoluautoři tematicky, stylisticky i náladou úzce provázaných snímků-událostí Ptačí svět (Le peuple migrateur, 2001), Oceány (Óceans, 2009) a Příběh lesa (Les saisons, 2015).
Jmenovitě Jacquese Perrina (herce, režiséra a producenta v jedné osobě, který je mnoha filmovým fanouškům jistě stejně dobře, ne-li lépe znám jakožto představitel charismatických rolí v natolik žánrově odlišných filmech, jako jsou Četa 317, Soudce či Bio ráj) lze bez nadsázky považovat za jakéhosi „Davida Attenborougha“ francouzského přírodopisného filmu. Byl to koneckonců právě Perrin, který na sklonku osmdesátých let tuto tiše uvadající větev přírodopisné tvorby přivedl nazpět k životu, když se osobně zhostil produkce snímku Opičí lidé (Le peuple singe, r. Gerard Vienne, 1989), a kdo je coby producent podepsán také pod jedním z umělecky nejzdařilejších – a zároveň komerčně nejúspěšnějších – filmů tohoto svébytného kinematografického proudu: již zmíněným Mikrokosmem. Perrinova podpora nekonvenčních přírodopisných projektů trvá ovšem i nadále, jak dosvědčuje jeho nemalý podíl na vzniku technicky přelomového filmu La nuit des éléphants (Noc slonů, r. Thierry Machado, 2014), z velké části natočeného na speciální kamery, které jsou schopny snímat noční scény v barvě pouze za svitu hvězd (!), jakož i nezanedbatelná role jednoho z výkonných producentů u Malickova filosoficko-poetického eposu Voyage of Time, oné vpravdě ohromující katedrály mezi novodobými přírodopisnými filmy. Zcela zvláštní doušku si ale bezesporu zasluhuje i to, že po vzoru svého nepoměrně slavnějšího britského protějšku propůjčil Perrin mnoha z těchto filmů – jakož i svým vlastním, jak ještě uvidíme – svůj nezaměnitelný hlas coby vypravěč.
Tou nejdůležitější skutečností nicméně zůstává, že Perrin ve svém zaujetí pro přírodopisný film nesetrval toliko v pozici producenta, ale své etické postoje, vidění světa a především svou mnohaletou fascinaci světem přírody – a zároveň starost o budoucnost naší planety, stesk nad mizející divokostí a krásou – se společně s tvůrčím partnerem Jacquesem Cluzaudem rozhodl přetavit do tvorby zcela původních autorských filmů. Těmi pak již více než patnáct let s nemalým ohlasem dokazují, že přírodopisný film může otevřeně sloužit politickému boji za ochranu přírody a snahám o probuzení širšího povědomí o negativních dopadech lidských aktivit na životní prostředí (a především na osudy volně žijících živáčků, kteří těmto tvůrcům leží na srdci nejvíce), aniž by musel ve jménu „vyššího poslání“ obětovat veškerou poezii a krásu, a jakkoli slevovat ze svých vysokých uměleckých ambicí. Vždyť právě snaha o to, pojímat přírodopisný film jako něco víc než jen pomyslnou nálevku na plnění hlav suchopárnými vědomostmi, něco víc než jen pouhé rozšíření nekonečné řady vzájemně zaměnitelných dokumentární filmů, které se z paměti – sotva doběhnou k závěrečným titulkům – vytratí jako větrem rozvátý dým, něco víc než jen snadno dostupný zdroj laciného dojímání a mělké, duševně nenáročné kratochvíle, je zřejmě tím nejdůležitějším rysem, který nejen Perrinovy a Cluzaudovy snímky, ale celou onu příznačně „neviditelnou“ tradici, kterou zastupují, tak nápadně odlišuje od všech populárních přírodopisný filmů.
Na území těch druhých
Pro snímky z výše načrtnuté tradice je příznačné, že pokoušíme-li se je náležitě popsat, vyhmátnout jejich podstatu a pochopit jejich začasté opojně magický účinek na (otevřeného a vnímavého) diváka, intuitivně hledáme vhodná přirovnání nikoli ve sféře vědeckého uvažování, jak by se v souvislosti s takto orientovanými filmy z logiky věci nabízelo, nýbrž ve sféře umělecké – v poezii, hudbě, malířství a jiných blízce příbuzných uměleckých druzích. K této velmi specifické rétorice – ve snaze odlišit svou tvorbu od vzdělávacích filmů z produkčních stájí National Geographic Channel, PBS, Animal Planet či britské BBC, akcentovat jejich jinakost – se ostatně nezřídka uchylují i sami tvůrci. V rozhovorech či propaganičních materiálech, které uvedení toho kterého snímku doprovází, se tak můžeme setkat – aniž by to působilo jakkoli nepatřičně – s přírovnáními k oslavnému hymnu, filmové symfonii, básni v obrazech, opeře či dokonce k baletu. A jak dokládají následující (a doufejme, že dostatečně výmluvná) slova Jacquese Perrina, pronesená v souvislosti s filmem Oceány, celovečerní snímky „dvou Jacquesů“ nejsou v tomto směru výjimkou: „Oceány nejsou dokumentární film,“ říká Perrin „ale přírodopisná opera. (…) óda na oceán.“
Ptačí svět (Le Peuple migrateur, 2001)
Oceány
ZAMILOVÁNI VEN 